Alisa Weilerstein

Print Friendly, PDF & Email
účinkují: 

Alisa Weilerstein – violoncello

 

program: 

Johann Sebastian Bach: Suita pro sólové violoncello č. 1 G dur BWV 1007
Johann Sebastian Bach: Suita pro sólové violoncello č. 2 d moll BWV 1008
Johann Sebastian Bach: Suita pro sólové violoncello č. 3 C dur BWV 1009
Johann Sebastian Bach: Suita pro sólové violoncello č. 4 Es dur BWV 1010
Johann Sebastian Bach: Suita pro sólové violoncello č. 5 c moll BWV 1011
Johann Sebastian Bach: Suita pro sólové violoncello č. 6 D dur BWV 1012

 

 

Temperament a energie
Výrazný talent, výrazná osobnost, výrazná hra. Českému publiku je americká violoncellistka Alisa Weilerstein důvěrně známá – do jejich srdcí se zapsala mistrovským provedením Dvořákova violoncellového koncertu s Českou filharmonií pod taktovkou Jiřího Bělohlávka. Ostatně toto mimořádné umělecké spojení nám dodnes připomíná cenami ověnčená nahrávka společnosti Decca. „Jistota, se kterou hraje bez jediné chyby, temperament a energie jsou ohromující,“ prohlásil po natáčení Jiří Bělohlávek.

Tři hodiny na pódiu
Všechny tyto vlastnosti zúročí při recitálu, který ji nyní čeká na Pražském jaru. V rámci jednoho večera uvede všech šest suit pro sólové violoncello J. S. Bacha. Je jen málo violoncellistů, kteří jsou schopni tohoto úkolu náročného na koncentraci a výdrž. Vždyť po dobu tří hodin bude na pódiu jen ona sama a violoncello, jímž je mimochodem překrásný nástroj benátského mistra Domenica Montagnany z roku 1723. Byť se málokomu poštěstilo vyslechnout všech šest suit v rámci jednoho koncertu, mnozí budou jistě překvapeni, kolik hudebních motivů poznají jako důvěrně známé. Vždyť už preludium z první suity bylo tolikrát užito v nejrůznějších filmech, reklamách, znělkách, nebo i koncertních přídavcích. Weilerstein tyto suity poprvé kompletně provedla v sezóně 2016–2017 v USA a Londýně. „Je to téměř jako meditace, když projdete ohromným obloukem tohoto díla,“ řekla v rozhovoru pro deník The New York Times. „Začínáte první suitou, která je poupětem nevinnosti, jež se s každou další suitou rozevírá. Ač jsem pak v úplném závěru emočně i fyzicky vyčerpaná, cítím ohromnou katarzi – ten pocit miluji!“ prozrazuje.

Úcta k hudbě má přednost
Německý skladatel Johann Sebastian Bach (1685–1750) zkomponoval šestici suit během svého působení v Köthenu v letech 1717 až 1723. Suita jakožto barokní forma obsahovala čtyři základní tance, jimiž jsou allemande, courante, sarabande a gigue. Bach ve svých suitách pro sólové violoncello vložil navíc preludium, menuet, bourrée anebo gavotu. Původně byly tyto Bachovy suity chápány jako repertoár spíše instruktivní, po veřejném provedení jednoho z nejvýznamnějších violoncellistů 20. století Pabla Casalse se však staly oblíbeným programovým kusem. Právě Casals, tvůrce moderního způsobu hraní na violoncello (spočívalo v zapojení celého těla do hry), považoval Bachovy suity za vrcholný repertoár pro tento nástroj. Je rovněž autorem transkripce šesté suity pro současné violoncello, Bach totiž počítal s pětistrunným nástrojem namísto dnes používaných čtyř strun.

Casalsovo prvenství spočívá také v interpretaci těchto suit, neboť je začal hrát vcelku a nevybíral pouze samostatné tance. Byl zastáncem využívání moderního nástroje při interpretaci staré hudby: „Chceme-li v určitém okamžiku podniknout vzácnou a okouzlující – ač vždy velmi neúplnou – rekonstrukci hudebního ovzduší minulé epochy, souhlasím s tím, abychom se vrátili ke starým nástrojům. V každém jiném případě, při běžných provedeních, musíme využít nejlepších prvků, které máme v této době k dispozici, neboť úcta k hudbě musí mít přednost před jakoukoli jinou úvahou. Nejde o to podávat historii více či méně přesně, ale vyvolat co nejlepší účinek z hlediska hudebního. Kdybychom tedy chtěli získat ‚autentickou‘ reprodukci, museli bychom nechat flétny a hoboje hrát falešně a žádat na houslistech, violistech a violoncellistech intonační čistotu méně než prostřední. Podřídit se archaizujícím snahám by muselo jen uškodit géniovi jako je Bach, jehož hudba se vznáší nad minulostí, přítomností a budoucností,“ čteme v knize Hovory s Pablem Casalsem, která vyšla roku 1958. Tehdy ovšem byla poučená interpretace staré hudby teprve v počátcích. Od té doby se mnohé událo, a tak dnešní hráči mají k dispozici širokou paletu možností, jak Bachovu hudbu interpretovat.

 

 

Koncert se koná v rámci 77. ročníku MHF Pražské jaro.