Antonín Dvořák, Benjamin Britten – dva tvůrci, dva vzkazy, dva poslední smyčcové kvartety. Jeden naplněný pochybnostmi, druhý pln radosti a harmonie.
účinkují:
Bennewitzovo kvarteto ve složení:
Jakub Fišer – housle
Štěpán Ježek – housle
Jiří Pinkas – viola
Štěpán Doležal – violoncello
program:
Benjamin Britten: Smyčcový kvartet č. 3 op. 94
Antonín Dvořák: Smyčcový kvartet č. 14 As dur op. 105
„Soubor, který by člověk mohl spontánně počítat mezi nejlepší, jaké kdy slyšel.“ „Dokonalé zvládnutí stylu a hmatatelná zkušenost s repertoárem.“ „Bennewitzovo kvarteto je naprosto úžasné. Dokonalá rovnováha vřelosti a srozumitelnosti.“ Takto se o jednom z nejlepších českých smyčcových kvartet zmiňují prestižní světová média: německý Süddeutsche Zeitung, francouzský Diapason a britský Gramophone. Bennewitzovo kvarteto bezesporu patří mezi to nejlepší, co bohatá a úspěšná česká kvartetní škola aktuálně nabízí světu. V roce 2026 se vrátí na festival s programem postaveným exkluzivně pro Pražské jaro. V atraktivním prostředí Anežského kláštera uvede poslední smyčcové kvartety britského skladatele Benjamina Brittena a Antonína Dvořáka.
Smyčcový kvartet č. 3 je nejen posledním kvartetem, ale zároveň i posledním velkým dílem Benjamina Brittena (1913–1976). Pětivětá struktura i zdánlivě odlehčený charakter hudby odkazuje ke klasicistním divertimentům. Dílo však kromě hravosti, kterou Britten navzdory nemoci neztrácel ani v pokročilém věku, vyniká zvukovými experimenty, osobními referencemi a hlubokou nostalgií. První čtyři věty napsal britský skladatel v zahradním domku v Chapel House v Horhamu v hrabství Suffolk. Poslední pátou s podtitulem „La Serenissima“ v proslulém Hotelu Danieli v milovaných Benátkách. Zakomponoval do ní citát ze své opery Smrt v Benátkách podle stejnojmenné novely Thomase Manna. S největší pravděpodobností však nejde o další zkoumání údělu Gustava von Aschenbacha, ale o dojemné rozloučení s tenoristou Peterem Pearsem, Brittenovým životním partnerem a tvůrčí múzou po více než čtyřicet let. Pears popsal kvartet v jednom z dopisů jako „hluboce krásný, dojemnější než cokoli jiného, zářivý, moudrý, nový, mysteriózní – ohromující“. Premiéry se již skladatel nedožil. Dílo bylo zahráno poprvé proslulým Amadeus Quartetem dva týdny po Brittenově smrti v prosinci roku 1976.
Své poslední komorní dílo, Smyčcový kvartet č. 14 As dur, začal Antonín Dvořák (1841–1904) skicovat v březnu roku 1895 na konci svého amerického pobytu v New Yorku. Po sto jedenácti taktech však práci odložil a vrátil se k ní až v prosinci téhož roku v Praze. Dílo, které dnes po zásluze patří mezi nejlepší skladby kvartetní literatury vůbec, vyniká melodickou invencí, mistrně koncipovanou formou a je z něj cítit radost a úlevný pocit z opětovného setkání s dětmi a rodinou, o kterém Dvořák napsal: „Všemohoucí Bůh nám dopřál tento radostný okamžik, a proto se všichni cítíme nevýslovně šťastní.“ Druhá věta bývá dokonce někdy označována jako Dvořákovo nejpůsobivější scherzo, ve kterém lze zaslechnout reminiscenci známé ukolébavky z opery Jakobín. Premiéra se konala na podzim roku 1896 v podání Českého kvarteta ve složení Karel Hoffman a Josef Suk (housle), Oskar Nedbal (viola) a Hanuš Wihan (violoncello).
„Obě díla představují dva zcela odlišné pohledy na závěr životní i hudební cesty. Britten se loučí tiše a introspektivně, jeho hudba přináší melancholii, neklid a otázky, které zůstávají bez odpovědi. Naproti tomu Dvořákovo dílo vyzařuje radost, pozitivní energii a triumfální tvůrčí plnost. Kvartet oslavuje Dvořákův návrat domů po dlouhé cestě a uzavírá skladatelovu etapu absolutní hudby s radostným a definitivním gestem. Dva tvůrci nám skrze formu smyčcového kvartetu posílají svůj vzkaz – jeden naplněný pochybnostmi a otázkami, druhý plný úsměvu a šťastné harmonie,” říká o programu violista Bennewitzova kvarteta Jiří Pinkas. Kvality tohoto souboru není třeba příliš představovat, stvrdila je vítězství v soutěžích v japonské Ósace (2005) a Premio Paolo Borciani v Itálii (2008). Od té doby je ansámbl pravidelným hostem koncertních sezon v londýnské Wigmore Hall, vídeňském Musikvereinu, berlínském Konzerthausu, Théâtre des Champs-Elysées v Paříži nebo The Frick Collection v New Yorku. Představil se na Salcburském a Lucernském festivalu a úspěchy slaví i na domácí scéně. V roce 2004 získal cenu Českého spolku pro komorní hudbu při České filharmonii a v roce 2019 převzal Classic Prague Award za nejlepší komorní výkon roku. Jeho koncert na Pražském jaru je tedy více než lákavou pozvánkou pro všechny milovníky komorní hudby.
Koncert se koná v rámci 81. ročníku MHF Pražské jaro.