Kytarový recitál Lubomíra Brabce

Print Friendly, PDF & Email
program:

J. Dowland, L. S. Weiss, F. Sor, L. Brabec, I. Albeniz, H. Villa – Lobos, F. Tárrega

 

Lubomír Brabec (nar. 1953) patří k nejvýznamnějším koncertním kytaristům současnosti. Pochází z Plzně. Začínal jako houslista a ke kytaře se dostal až ve svých třinácti letech. Jako patnáctiletý vstoupil na plzeňskou konzervatoř a svá studia dokončil na konzervatoři v Praze. Významným mezníkem v jeho uměleckých začátcích byl úspěch, jehož dosáhl v roce 1974 na Mezinárodní kytarové soutěži v Paříži, kde získal titul laureáta. V roce 1980 získal stipendium britské vlády a pokračoval ve studiích na londýnské Royal Academy of Music, kde se věnoval interpretaci dobové hudby minulých století se speciálním zaměřením na loutnovou literaturu.

Lubomíru Brabcovi je vlastní stylově pestrý repertoárový rejstřík, kterým naplňuje své početně bohaté recitály i vystoupení s předními orchestry. Spolupracuje s nejrenomovanějšími pěvci a sólisty (Gabriela Beňačková, Elizabeth Vidal, Lucie Bílá,  Peter Dvorský, Štefan Margita, Daniel Hůlka, Kateřina Englichová, Pavel Šporcl, Jiří Bárta, Lubomír Malý, Jaroslav Svěcený, Václav Hudeček, Aleš Bárta a další). Významná je také Brabcova činnost na poli komorní hudby, kde pro posluchače objevuje kytaru jako nástroj výtečně se uplatňující v neobvyklých nástrojových a zvukových kombinacích. Brabec nahrál řadu CD, za něž obdržel významná ocenění. Koncertuje doma i v zahraničí a jako první hudebník na světě uskutečnil v roce 1997 koncert v Antarktidě.

Široký výrazový rejstřík Lubomíra Brabce sahá od barokní polyfonie Johanna Sebastiana Bacha až ke španělským mistrům Isaacu Albénizovi, Fernandu Sorovi, Manuelu Poncemu, Franciscu Tárregovi, Mariu Castelnuovo-Tedescovi a Enricu Granadosovi. Píše svoje vlastní kytarové kompozice a skladby jiných dotvořil vlastními úpravami a realizacemi, jimiž je dnes proslulý a pro které je vyhledáván.

 

John Dowland (1562-1626) je pokládán za největšího skladatele loutnových skladeb anglické vrcholné renesance a raného baroka. Získal titul bakaláře hudby na oxfordské univerzitě a jeho písně s loutnovým doprovodem si oblíbila královna Alžběta. Přesto místo královského prvního loutnisty nezískal a proto odcestoval do Itálie, kde výrazně vytříbil svůj hudební styl. Deset následujících let strávil ve službách dánského krále Kristiána a teprve roku 1612 se dočkal vytouženého postu v Londýně. Dowlandovy skladby jsou převážně soustředěny ve třech „knihách“ (The First Booke of Songes and Ayres -1597), The Second Booke – 1600 a The Third and Last Booke – 1603), které vzbudily obrovský ohlas v celé Evropě a byly stále znovu a znovu přetiskovány. Galliarda byla v 16. století všeobecně oblíbeným tancem u alžbětinského dvora i v celé Evropě.

 

Leopold Sylvius Weiss (1686-1750) byl německý loutnista, Bachův současník. I Weiss patřil k velmi originálním skladatelům loutnové hudby, psal pro svůj nástroj četné sonáty a suity. Z Weissových loutnových koncertů se však dochovaly zpravidla jen sólové party. Weiss působil u dvorů ve Vratislavi, v Římě a v Drážďanech, kde údajně soutěžil v improvizaci se samotným J. S. Bachem a přátelil se s jeho synem, varhaníkem Wilhelmem Friedemannem Bachem. Preludium in E bylo zkomponováno roku 1719 v Praze při příležitosti beatifikace sv. Jana Nepomuckého, Ciaccona in A vznikla o deset let později rovněž v Praze při světcově kanonizaci. Tombeau (náhrobek, pocta) pochází z roku 1721.

 

Fernado Sor (1778-1839) byl typickým kytarovým virtuozem epochy romantismu. Narodil se v Barceloně a v dobách Napoleonovy intervence do Španělska (1808) skládal odbojné a vojenské skladby a osobně bojoval proti Francouzům. Po porážce Španělů však přijal revoluční myšlenky a rovněž místo v okupační vládě. Když se karta opět obrátila, musel ze Španělska odjet a do rodné země se už nikdy nevrátil. Nejprve exceloval jako sólový kytarista v Paříži, pak v Londýně, Moskvě a dalších hudebních centrech Evropy. Jeho skladby byly dlouho považovány za nehratelné, proto se ke konci života snažil psát i méně náročnou, didaktickou literaturu.

Isaac Albéniz (1860-1909), rodák z katalánské Girony, byl zázračným dítětem udivujícím hrou na klavír již ve čtyřech letech. S koncertní kariérou však poměrně záhy skončil a věnoval se skladbě. Jeho hudba čerpá ze strhující španělské rytmiky a melodiky (Španělská suita, Iberia,  Asturias,  Cadiz,  Mallorca,  Cataluňa,  Granada). Zásadní pro Albénize bylo poznání Clauda Debussyho a jeho impresionistické hudby. Sám skladatel však nevydržel dlouho na jednom místě a permanentně cestoval. Teprve ke konci života se usadil trvale ve Francii, kde mu byl udělen Řád Čestné legie.

 

Heitor Villa-Lobos (1887-1953) je dodnes považován za nejvýznamnějšího brazilského skladatele. Kromě toho hrál na violoncello, kytaru, klarinet, klavír a dirigoval. V mládí cestoval po rodné zemi a pilně studoval lidovou hudbu, čehož později ve svých skladbách bohatě využil. Dvacátá léta strávil na studiích v Paříži, kde patřil k avantgardistům, a vybudoval si zde mezinárodní věhlas. Pomáhal rovněž vybudovat brazilské hudební školství včetně Brazilské hudební akademie v Riu, v jejímž čele stál. Na sklonku života (zemřel na rakovinu) byl velmi frekventovaným dirigentem, nejen v Jižní, ale i v Severní Americe, kde řídil nejvýznamnější orchestry. Jeho kytarové etudy patří k základnímu repertoáru nástroje.

 

Francisco Tárrega (1852-1909) se narodil ve španělském Villarealu a od dětství hrál na kytaru. Inklinoval k lidové hudbě a jednu dobu kočoval s cikánskou tlupou. Pak přesto vstoupil na Madridskou konzervatoř, kde studoval kromě kytary i klavír a kompozici. Stal se významným koncertním kytaristou a pedagogem, kromě vlastních skladeb přepisoval pro kytaru skladby Beethovenovy, Chopinovy či Mendelssohnovy. Tárrega se usadil v Barceloně, kde napsal většinu svých nejlepších děl. Nakonec mu ochrnutí poloviny těla znemožnilo práci a zemřel v 57 letech v Barceloně.

 

Jota (chota) je španělským lidovým tancem původem z Aragonie.

 

 

Koncert se koná v rámci 40. ročníku Pardubického hudebního jara.