„Nejtroufalejší“ Brucknerovu symfonii a Šostakovičův violoncellový koncert s Yuyou Mizunem, vítězem soutěže PJ2025, přiváží berlínský „orchestrální think-tank“ ověnčený cenou Grammy.
účinkují:
Deutsches Symphonie-Orchester Berlin
Tomáš Hanus – dirigent
Yuya Mizuno – violoncello
program:
Dmitrij Šostakovič: Koncert pro violoncello a orchestr č. 1 Es dur op. 107
Anton Bruckner: Symfonie č. 6 A dur
Koncert 31. května bude večerem velkých návratů. Po téměř pětatřiceti letech zavítá na Pražské jaro opět jedno z nejlepších německých symfonických těles, berlínský „think tank“ Deutsches Symphonie-Orchester Berlin. Po Lorinu Maazelovi a Vladimiru Ashkenazym jej bude tentokrát řídit český dirigent Tomáš Hanus, jehož provedení Mé vlasti s Orchestrem Velšské národní opery v roce 2023 dodnes rezonuje v srdcích mnoha hudebních fanoušků. Navíc zazní díla dvou skladatelů Pražskému jaru velmi drahých: Dmitrije Šostakoviče, který byl hostem festivalu již v roce 1947, a Antona Brucknera, jehož gigantické symfonie uvedli na Pražském jaru dirigenti jako Karl Böhm, Kurt Masur, Lorin Maazel nebo Daniel Barenboim. Coby sólista se v Šostakovičově Koncertu pro violoncello a orchestr č. 1 představí charismatický vítěz Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro 2025, japonský violoncellista Yuya Mizuno. „Uvedení právě tohoto koncertu na festivalu Pražské jaro má pro mě mimořádný význam,“ svěřuje se Yuya. „Vznikl roku 1959 pro Mstislava Rostropoviče, který vyhrál v roce 1950 Mezinárodní hudební soutěž Pražské jaro a měl k Praze hluboký vztah. Je mi velkou ctí, že mohu toto dílo provést na stejném místě a jít tak v jeho stopách.“
Když Dmitrij Šostakovič (1906–1975) předal 2. srpna 1959 rukopis prvního violoncellového koncertu svému o dvacet let mladšímu příteli Mstislavu Rostropovičovi, ten se za čtyři dny vrátil a zahrál mu jej celý zpaměti. Později na to vzpomínal: „6. srpna jsem mu zahrál koncert zpaměti – třikrát. Po prvním provedení byl velmi rozrušený a pochopitelně jsme si dali trochu vodky. Podruhé jsem nehrál úplně dokonale, a pak jsme zase pili vodku, už víc. Potřetí jsem, myslím, hrál koncert Saint-Saënse, a on mě doprovázel z partitury svého koncertu. Byli jsme nekonečně šťastní…“ Talentovaný cellista pak toto náročné dílo, jež pracuje s motivem D-S-C-H a v závěrečné větě ironicky cituje Stalinovu oblíbenou píseň Suliko, proslavil doslova po celém světě. Dnes má koncert v repertoáru většina cellistů a patří jednoznačně k nejpopulárnějším dílům svého autora. „Tato skladba je plná napětí, vnitřních konfliktů a místy i břitkého humoru,“ říká Yuya Mizuno. „Od výrazného úvodního motivu přes introspektivní druhou větu, třetí větu, která slouží jako rozšířená kadence, až po ironické finále je koncert pro interpreta výzvou, a to jak svou technickou náročností, tak emocionální hloubkou. Je to skutečně jeden z největších koncertů, které kdy byly pro violoncello napsány,“ uzavírá Yuya. Když ve finále Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro uvedl Bachovu Suitu pro sólové violoncello D dur a Dvořákův Violoncellový koncert h moll, získal si srdce mezinárodní poroty i publika a po zásluze zvítězil. Absolvent prestižního Mozartea Salcburk, kde studoval u Clemense Hagena, člena proslulého Hagen Quartett, hraje na vzácný nástroj Pietra Giacoma Rogeriho z roku 1730, který mu laskavě zapůjčila Suntory Foundation. Má za sebou vystoupení na Mozartwoche v Salcburku, Budapešťském jarním festivalu nebo CHANEL Pygmalion Days v Tokiu. Jako sólista hrál s nejlepšími japonskými orchestry včetně Tokijského symfonického orchestru.
Anton Bruckner (1824–1896) pracoval na své Šesté symfonii dva roky v letech 1879 až 1881 a podle různých svědectví s ní byl naprosto spokojen. Hudebnímu kritikovi Theodoru Helmovi ji popsal jako „die keckste“ – nejtroufalejší, nejsmělejší ze svých děl. „Němčina zná skvělé slovo Wehmut, které definuje jistý druh melancholie, nebo spíše nostalgie, kdy se ve stejnou chvíli smějete i pláčete. Tato nálada prostupuje celou Šestou symfonií,“ popsala dílo australská dirigentka Simone Young v časopisu Gramophone. Historie uvádění Brucknerovy Šesté na Pražském jaru je neuvěřitelně bohatá. Dvakrát zazněla v podání lipského Gewandhausorchester (Franz Konwitschny, Kurt Masur), City of Birmingham Symphony Orchestra (sir Simon Rattle, Mirga Gražinytė-Tyla) a dále Vídeňských filharmoniků s Karlem Böhmem, Mnichovských filharmoniků se Sergiu Celibidachem a Orchestre de Paris s Danielem Barenboimem. Tomáš Hanus bude prvním českým dirigentem, který se na festivalu ujme tohoto monumentálního, zároveň však i velmi intimního díla s nádhernou druhou a třetí větou. Současný hudební ředitel Velšské národní opery, který působí od letošní sezony také jako hlavní hostující dirigent Islandského symfonického orchestru, pravidelně hostuje v nejprestižnějších operních domech Evropy, včetně Vídeňské a Bavorské státní opery či milánské La Scaly, a u předních evropských orchestrů: Londýnského symfonického orchestru, Symfonického orchestru BBC nebo Cameraty Salzburg.
Deutsches Symphonie-Orchester Berlin (DSO) patří již od svého založení v roce 1946 mezi nejvýraznější evropské orchestry. Tehdy ještě pod názvem RIAS-Symphonie-Orchester zformuloval jeho umělecký profil první hudební ředitel Ferenc Fricsay, který kladl důraz na preciznost, široký repertoár a určil vysoký zvukový standard orchestru. Na jeho odkaz navázali šéfdirigenti Lorin Maazel, Riccardo Chailly, Vladimir Ashkenazy, Kent Nagano, Ingo Metzmacher či Tugan Sochijev. V posledních letech formoval zvuk tělesa britský dirigent Robin Ticciati a od září 2026 stane v jeho čele Japonec Kazuki Yamada. Prestižní noviny Süddeutsche Zeitung označili DSO jako berlínský „orchestrální think tank“, což je ve městě, kde sídlí proslulí Berlínští filharmonikové a řada dalších špičkových symfonických orchestrů, mimořádná pochvala. Přispěly k tomu jistě i mezinárodně sledované kampaně jako Kein Konzert ohne Komponistin! (Žádný koncert bez skladatelky) nebo Afrodiaspora – Composing While Black. Častá koncertní turné zavedla DSO vedle tradičních destinací rovněž do Argentiny, Brazílie, Malajsie, Číny či Spojených arabských emirátů a v jeho profilu nechybí ani účast na Salcburském festivalu a BBC Proms. V roce 2011 získal společně s dirigentem Kentem Naganem cenu Grammy za nahrávku opery L’amour de loin (Láska na dálku) finské autorky Kaiji Saariaho.
Koncert se koná v rámci 81. ročníku MHF Pražské jaro.