Návrat Marthy Argerich, pražskojarní debut Lahava Shaniho a Rotterdamského filharmonického orchestru v dílech Schumanna, Brahmse a Johana Wagenaara.
účinkují:
Rotterdam Philharmonic Orchestra
Lahav Shani – dirigent
Martha Argerich – klavír
program:
Johan Wagenaar: Cyrano de Bergerac op. 23, předehra
Robert Schumann: Koncert pro klavír a orchestr a moll op. 54
Johannes Brahms: Symfonie č. 2 D dur op. 73
„Není to jeho mládí, co mě přitahuje, a snad ani má polichocená ješitnost. Je to svěží mysl, božský talent, ušlechtilé srdce, co na něm miluji.“ Tak zní jeden z deníkových zápisů Clary Schumann, který ovšem nepatří manželu Robertovi, ale společnému příteli Johannesu Brahmsovi. Koncert Rotterdamského filharmonického orchestru nám svou dramaturgií připomene tyto tři skvostné umělecké osobnosti 19. století, jež spojila láska, úcta a „božské nadání“. Na úvod ovšem čeká na diváky překvapení – v Čechách prakticky neznámá předehra Cyrano de Bergerac nizozemského skladatele Johana Wagenaara (1862–1941), dílo připomínající velké romantické partitury Richarda Strausse. A výjimečný pražskojarní večer to bude i v dalších ohledech. Na festival se po neuvěřitelných dvaapadesáti letech vrátí argentinská klavíristka Martha Argerich a za dirigentským pultem stane na Pražském jaru poprvé šestatřicetiletý šéfdirigent Rotterdamské, Izraelské a Mnichovské filharmonie Lahav Shani.
Rok a půl před svatbou v lednu roku 1839 napsala Clara svému budoucímu manželovi: „Neber si to špatně, když ti řeknu, že mě přepadla touha povzbudit tě, abys psal pro orchestr. Tvá fantazie a tvůj duch jsou příliš velké pro křehký klavír.“ Tak vstoupil Robert Schumann (1810–1856) s Clařinou podporou do jednoho z nejplodnějších tvůrčích období svého života, na jehož konci stál v roce 1845 vznik jeho jediného, v mnoha ohledech ovšem jedinečného klavírního koncertu. Jméno své velké lásky a ochránkyně zakomponoval Schumann v poitalštěném tvaru „CHiArA“ do hobojového sóla v první větě a Clara se stala také první interpretkou tohoto díla 4. prosince 1845 v Drážďanech. Na Pražském jaru se sólového partu ujme „záhadná bohyně klavíru“, jak ji v roce 2025 nazvaly New York Times, Martha Argerich a není bez zajímavosti, že se s tímto repertoárem na festival vrací. V roce 1972 uvedla Schumannův Koncert pro klavír a orchestr a moll se Symfonickým orchestrem hl. města Prahy FOK pod taktovkou Ladislava Slováka.
Martha Argerich usedla poprvé za klavír v rodném Buenos Aires a jak tomu u zázračných dětí bývá, velmi záhy začala také koncertovat. V roce 1955 se přestěhovala do Evropy, kde pokračovala ve studiích v Londýně, ve Vídni a ve Švýcarsku. Mezi její učitele patřili Friedrich Gulda a Arturo Benedetti Michelangeli. V roce 1957 v pouhých šestnácti letech zvítězila v soutěžích v Bolzanu a Ženevě a v roce 1965 se stala absolutní vítězkou Chopinovy soutěže ve Varšavě. Ve čtyřiadvaceti letech se tak proměnila v jednu z nejžádanějších a také nejoblíbenějších klavíristek planety. Spolupracovala s Claudiem Abbadem, Zubinem Mehtou, Danielem Barenboimem a řadou dalších dirigentských osobností. Za nahrávky pro Deutsche Grammophon, EMI, Sony, Philips a Teldec získala mnoho cen, včetně Grammy a titulu umělkyně roku časopisu Gramophone. Tvorba Roberta Schumanna vždy patřila k pilířům jejího repertoáru a Klavírní koncert uvedla během své dlouhé kariéry nesčíslněkrát. Ze všech provedení jmenujme dvojí nastudování s Berlínskými filharmoniky pod taktovkou Daniela Barenboima a Riccarda Chaillyho, nedávné koncerty s Londýnským symfonickým orchestrem a sirem Antoniem Pappanem a nahrávky s Gewandhausorchester Leipzig a Riccardem Chaillym nebo s Chamber Orchestra of Europe a Nikolausem Harnoncourtem.
Na první symfonii pracoval Johannes Brahms (1833–1897) čtrnáct let, druhá mu trvala pět měsíců a jak bylo jeho zvykem, i tentokrát udržoval své okolí v lehkém napětí. Svému nakladateli napsal: „V každém případě to bude pořádný propadák a lidé budou říkat, že jsem to tentokrát vzal na lehkou váhu. Nová symfonie je tak melancholická, že to nevydržíte.“ Opak je však pravdou. Díky jasné, zvučné tónině D dur a nepřebernému bohatství lyrických témat je Druhá symfonie jedním z nejprozářenějších a nejoptimističtějších Brahmsových děl – „modrou oblohou, zurčením potůčků, slunečním svitem a chladivým stínem zeleného stromu“, jak ji popsal Brahmsův přítel Theodor Billroth. Populární dílo zařadili do svého repertoáru snad všichni velcí dirigenti 20. století: Arturo Toscanini, Wilhelm Furtwängler, Herbert von Karajan nebo Claudio Abbado. Bude nesmírně zajímavé vyslechnout si ji v provedení další umělecké generace, jejímž reprezentantem je také izraelský dirigent a klavírista Lahav Shani, od roku 2018 šéfdirigent Rotterdamského filharmonického orchestru. V roce 2020 převzal rovněž post hudebního ředitele Izraelské filharmonie, který padesát let předtím zastával Zubin Mehta, a od této sezony působí jako šéfdirigent Mnichovských filharmoniků. S Rotterdamským filharmonickým orchestrem debutoval v červnu roku 2016 a již o dva měsíce později bylo oznámeno jeho jmenování. Stal se tak nejmladším šéfdirigentem ve více než stoleté historii orchestru. „Bylo to vystoupení, jež nemá obdoby,“ napsal o debutu tehdy sedmadvacetiletého umělce deník The Guardian. „Shani, stejně jako jeho mentor Daniel Barenboim, vyniká v roli klavíristy i dirigenta. Tentokrát hrál sólový part a orchestr řídil od klavíru… Byl to ohromující výkon […] Krásná hra plná jemných nuancí rotterdamského orchestru mluvila za vše.“ Jeho nedávná či nadcházející angažmá čítají vystoupení s Vídeňskými a Berlínskými filharmoniky, Londýnským symfonickým orchestrem, Královským orchestrem Concertgebouw nebo Chicagským a Bostonským symfonickým orchestrem.
Rotterdamský filharmonický orchestr proslul na nizozemské i mezinárodní scéně svou energickou interpretací a inovativním přístupem k publiku. Ve třicátých letech minulého století se na jeho rozvoji významně podílel šéfdirigent Eduard Flipse, mezinárodní renomé si orchestr upevnil za éry Jeana Fourneta a Eda de Waarta v sedmdesátých letech. Klíčové období nastalo s příchodem Valerije Gergijeva v roce 1995, na něhož navázal v letech 2008–2018 Yannick Nézet-Séguin. Domovem orchestru je koncertní sál De Doelen v Rotterdamu, ale pravidelně vystupuje také na mnoha prestižních světových pódiích včetně Théâtre des Champs-Élysées v Paříži, kde působí jako rezidenční orchestr. Ročně osloví až 200 000 posluchačů, mezi nimiž má díky edukačním projektům silné zastoupení mladá generace. Stejně jako koncertní činnost je zajímavá i bohatá diskografie orchestru, od průkopnických mahlerovských nahrávek Eduarda Flipseho až po nová alba, která vydává u společností Deutsche Grammophon, EMI a Virgin Classics.
Koncert se koná v rámci 81. ročníku MHF Pražské jaro.