Barbara Hannigan jako zpěvačka i dirigentka České filharmonie v české premiéře vlastní proslulé adaptace opery Francise Poulenca Lidský hlas s živou videoprojekcí.
účinkují:
Česká filharmonie
Barbara Hannigan – soprán, dirigentka
program:
Richard Strauss: Metamorfózy pro 23 smyčcových nástrojů
Francis Poulenc: Lidský hlas, jednoaktová opera pro soprán a orchestr
Rezidenční umělkyně Pražského jara 2026 Barbara Hannigan patří k nejoriginálnějším osobnostem světa klasické hudby. S neohrožeností sobě vlastní zpívá a diriguje, inspiruje k tvorbě nejlepší skladatele současnosti a vytváří jedinečné projekty přesahující běžnou koncertní praxi. Rodačka z Kanady premiérovala více než stovku skladeb. Spolupracuje s nejlepšími světovými orchestry a dirigenty včetně Berlínských filharmoniků. Je hlavní hostující dirigentkou Göteborského symfonického orchestru, pyšní se pozicemi umělecké partnerky Londýnského symfonického orchestru, první hostující umělkyně Filharmonického orchestru Francouzského rozhlasu a na podzim roku 2026 se stane šéfdirigentkou a uměleckou ředitelkou Islandského symfonického orchestru. Její výjimečný umělecký profil dokresluje řada prestižních ocenění, mimo jiné cena Grammy, titul umělec roku časopisu Gramophone nebo Polar Music Prize 2025, švédská hudební cena založená vydavatelem a manažerem skupiny ABBA Stigem Andersonem, kterou získala spolu s jazzmanem Herbiem Hancockem a kapelou Queen. Její pražskojarní rezidence nabídne čtyři koncerty.
Jedinečnost jejího talentu naplno odhalí třetí koncert festivalové rezidence, kde se představí nejen jako zpěvačka a herečka, ale také jako dirigentka České filharmonie. „Společně uvedeme v české premiéře mé vlastní zpracování Poulencovy opery La Voix humaine (Lidský hlas), které pracuje s živou projekcí na velkém plátně nad orchestrem, při níž mě snímají tři kamery umístěné v orchestru. Opera na text Jeana Cocteaua je posledním rozhovorem ženy se svým exmilencem, text se ale vlastně neustále vrací k významu, který žena přikládá fantazii, pravdě a lžím, až je stále více zřejmé, že potřebuje žít ve své vlastní verzi reality (tak, jak to děláme všichni…). Její osamělost a intenzita emocí ženou tuhle operu až k srdcervoucímu závěru. Poulencovu operu jsem pak zkombinovala s Metamorfózami Richarda Strausse (1864–1949), ze kterých můžeme vycítit emocionální krajinu konce druhé světové války,“ říká o programu Barbara Hannigan. Metamorfózy pro 23 sólových smyčců dokončené 12. dubna 1945 jsou pozdním, nesmírně intimním dílem jednaosmdesátiletého skladatele, někdy také nazývané Straussovým epitafem německé kultury zdevastované válkou. Skladba, jež byla s největší pravděpodobností inspirována Goethovou básní Niemand wird sich selber kennen (Nikdo nebude znát sám sebe) končí citátem Smutečního pochodu z Beethovenovy Eroiky, pod který Strauss na poslední stránku svého autografu připsal „In memoriam!“
„Miluji tě…,“ zopakuje Elle čtyřikrát do telefonu milostnou mantru určenou milenci, který ji navždy opouští. Tak končí jednoaktová opera La Voix humaine (Lidský hlas) Francise Poulenca (1899–1963) na text stejnojmenné hry Jeana Cocteaua. Cocteau ji napsal v roce 1928, krátce předtím, než byl přijat na odvykací léčbu kvůli své závislosti na opiu, na své zhudebnění však čekala dlouhých třicet let do roku 1958. Poulenc z vlastní zkušenosti věděl, co je to strach, deprese a nervové vyčerpání, které může vyvolat ztráta milované osoby. Vždyť jen krátce před kompozicí Lidského hlasu sám podobnou situaci zažil. „Píšu operu,“ svěřil se příteli, „víš, o čem je: žena (já) volá naposledy svému milenci, který se druhý den žení.“ Roli neviditelného a neslyšitelného expřítele vložil do partu orchestru, který zprostředkovává, co se děje na druhém konci telefonní linky. „Tento jednostranný rozhovor je plný rozporů, lží, fantazií a touhy. To, co mě na Elle zajímá nejvíce, je síla, kontrola, slabost a neustále se měnící rovnováha všech těchto jejích citových stránek. A ptám se sama sebe, zda vůbec nějaký bývalý milenec existuje? Co je skutečné a kdo je skutečný v těchto hlubokých a opravdových emocích lásky, ztráty a osamělosti?“ dodává k tomuto fascinujícímu dílu Barbara Hannigan. Ta nejenže ztvární jedinou postavu opery, ale současně bude také dirigovat. „Její fyzické nasazení je absolutní. Hraje, prožívá a žije hudbu stejně jako svou roli,“ napsal o jejím jedinečném ztvárnění Elle francouzský časopis Télérama. „Její tělo a tvář jsou pozoruhodně přizpůsobivé a expresivní. Piruety, vtípky a emoce na sebe plynule navazují. Vrcholné momenty díla jsou ohromující.“ Cocteauův monolog inspiroval řadu uměleckých děl, včetně slavného filmu Pedra Almodóvara Ženy na pokraji nervového zhroucení. Stejně tak Poulencova opera dobyla brzy po své premiéře v Paříži milánskou La Scalu a další světová jeviště a dnes patří k vzácným klenotům operní literatury 20. století.
Koncert se koná v rámci 81. ročníku MHF Pražské jaro.