účinkují:
Česká filharmonie
Jakub Hrůša – dirigent
Patricia Kopatchinskaja – housle
program:
Leoš Janáček: Osud, suita z opery (ar. František Jílek)
Béla Bartók: Rapsodie pro housle a orchestr č. 2 Sz. 90
Luboš Fišer: Koncert pro housle a orchestr
Béla Bartók: Podivuhodný mandarín, suita
Jakub Hrůša, nový umělecký ředitel Královské opery Covent Garden v Londýně, šéfdirigent Bamberských symfoniků a od sezony 2028–2029 rovněž šéfdirigent a hudební ředitel České filharmonie, uvede na Pražském jaru s Českou filharmonií strhující hudbu Bély Bartóka, Leoše Janáčka a klasika české hudební scény druhé poloviny 20. století Luboše Fišera. Na festival se společně s ním vrátí rezidenční umělkyně Pražského jara 2025, houslistka Patricia Kopatchinskaja, která vedle Rapsodie pro housle a orchestr č. 2 svého oblíbence Bély Bartóka zahraje v pražskojarní premiéře Fišerův Koncert pro housle a orchestr. „S Patricií jsem již nastudoval skladby Bartóka, Beethovena, Stravinského, Francesconiho, ale Luboše Fišera spolu budeme objevovat poprvé,“ přiznává Jakub Hrůša. V nedávné minulosti se tito dva vynikající umělci potkali například při spolupráci s Newyorskými filharmoniky, Bamberskými symfoniky nebo Chamber Orchestra of Europe.
„Bartók a Janáček patří jednoznačně k mým nejmilovanějším autorům,“ svěřuje se Hrůša. „Oba si bytostně uvědomovali, jaká síla tkví v autenticitě lidové hudby jejich rodné země, každý ji však zpracoval po svém. Starší Janáček s uměleckým srdcem romantika, katapultován svým radikálním myšlením do světa modernismu mnohem mladších skladatelů, mezi něž patřil právě Bartók, jenž oslovuje emoce posluchačů se stejnou naléhavostí, byť byl střízlivější povahy racionálněji stavěného konstruktivisty. Jeho Podivuhodný mandarín stejně jako Janáčkův Osud umí úžasným způsobem vyvést publikum z komfortní zóny. Jsou to smělé, překvapivé a velmi dynamické skladby,“ dodává.
Balet Podivuhodný mandarín, který Béla Bartók (1881–1945) napsal podle předlohy pozdějšího hollywoodského scenáristy Melchiora Lengyela, způsobil ve své době stejný skandál jako v roce 1913 Svěcení jara Igora Stravinského. Světová premiéra se konala 27. listopadu 1926 v Kolíně nad Rýnem a podle autentického vyprávění dirigenta Eugena Szenkára „byl rozruch tak ohlušující a dlouhotrvající, že musela být spuštěna protipožární opona“. Pohoršení z příběhu o prostitutce a třech kumpánech, kteří na tři způsoby zavraždí „podivuhodného mandarína“, ale ten zemře až po ukojení své sexuální touhy, bylo tak obrovské, že na příkaz tehdejšího primátora města Kolína Konrada Adenauera – ano, jde o poválečného západoněmeckého kancléře –, bylo dílo hned po premiéře staženo. Přesto Bartók považoval tuto partituru za jednu z nejlepších, kterou kdy napsal. A hudba je to opravdu fantastická! Nejen svou barvitou instrumentací (v orchestru zní mimo jiné xylofon, tam-tam, klavír, celesta, a dokonce varhany), ale promítly se do ní i Bartókovy znalosti arabské hudby a hudby Dálného východu. Bartók zde také používá řadu hudebních symbolů: mandarín je například vykreslen tajemnou sekvencí akordů, lupiči charakteristickým šestiosminovým rytmem. Může nás těšit, že na rozdíl od Kolína nad Rýnem bylo v Praze o rok později v roce 1927 v Novém německém divadle dílo přijato s nadšením. Orchestrální suitu, která zazní na Pražském jaru, dokončil Bartók v únoru téhož roku.
Druhým Bartókovým dílem bude Rapsodie pro housle a orchestr č. 2 se sólistkou Patricií Kopatchinskou. Také ona má k Bartókovi velmi vřelý vztah. „Myslím, že rozumím jeho jazyku. V každém případě je velmi blízký mé duši, a to nikoliv pouze z důvodů zeměpisných, neboť oba pocházíme ze stejné části této planety, ale je to i jeho skutečná láska k venkovu, k lidové hudbě, jeho oddanost této kultuře, která dává smysl i mému životu. Lidová hudba je mou vůní, půdou, z níž jsem vyrostla, mým příběhem. S jeho hudbou se cítím být doma,“ říká Patricia.
Druhou velmi očekávanou skladbou večera v jejím podání bude Koncert pro housle a orchestr Luboše Fišera (1935–1999), poslední autorova skladba pro housle z roku 1997. Na Pražském jaru 2025 uvedla Patricia Crux pro housle, zvony a tympány a houslové sonáty „In memoriam Terezín“ a „Ruce“ a svým výkonem nadchla jak publikum, tak odbornou kritiku. „Byl to magický večer, jakých jsem v tomto století na Pražském jaru moc nezažil. Oslava českého skladatele Luboše Fišera byla dokonána způsobem, který mi nebezpečně zastavoval dech,“ popsal svůj zážitek Luboš Stehlík na portálu Polyharmonie.cz. Umělkyně narozená v Moldavsku, jež proslula svými nápaditými, řekněme až fantaskními performancemi a má za sebou umělecké rezidence v institucích jako Southbank či Barbican Centre v Londýně, vídeňský Konzerthaus nebo Labská filharmonie, přistupuje k hudbě plachého, cudného a trochu záhadného génia české hudby 20. století se svou typickou vášní. „Myslím, že Luboše Fišera bychom měli učinit slavným, protože jeho hudba je neuvěřitelně silná a má v sobě něco velmi jedinečného,“ říká. „Na tom, že jej Patricia objevila a zamilovala si ho, nemám ani nejmenší zásluhu,“ dodává skromně Jakub Hrůša. „Naopak jsem byl překvapen a dojat, když za mnou přišla a svěřila se mi, jak Fišerův koncert obdivuje a jak moc by ho chtěla uvést právě se mnou. Luboš Fišer patří ke skladatelům 20. století, které mám opravdu rád, ale ještě jsem neměl tu čest jeho díla dirigovat. Takže se velmi těším!“
„Nechci, aby lidé popíjeli pivo a poslouchali u toho Šostakoviče. Chci, aby cítili skutečnou bolest a otevřeli svou představivost. Chci vstoupit hlouběji do jejich duší,“ mluví Patricia otevřeně o tom, co chce publiku z pódia předat. Její společné vystoupení s Českou filharmonií a Jakubem Hrůšou na Pražském jaru 2026 s jistotou nasytí každého, kdo touží po zážitku vymykajícím se běžnosti.
Koncert se koná v rámci 81. ročníku MHF Pražské jaro.